Recenze: Until Dawn (2015)

Jezdíte s kamarády rádi na chatu? Jsou Vaši kamarádi totální idioti, co nevědí jak se chovat na horách? Nepřežili by v přírodě ani jednu noc, i když mají k dispozici luxusní chatu s velkým krbem? Pak je Until Dawn hra přesně pro Vás. Ale ne, kecám. To je samozřejmě jen nadsázka. Hra toho nabízí o něco víc a dokáže zabavit i dospělé hráče, co nemají IQ oloupané brambory. Ti budou ale občas nevěřícně kroutit hlavou, co že to postavy v tomto jinak docela zajímavém hororu dělají. Však to znáte. Čas od času chce každý vypadnout z města, vzít sebou své kamarády a užít si nějakou tu srandu daleko od rodičů, školy nebo práce. Chceme se podívat do přírody. Vychutnat si ten klid a čerstvý vzduch. V našich končinách to většinou není žádný problém. Jsme národ chatařů, houbařů a baťůžkářů. Jezdíme do lesa na houby, na hory zase lyžovat, k vodě plavat a tak by se dalo pokračovat dál a dál. Nějakou tu chatu má spousta lidí. Většinou to je samozřejmě na venkově a v přírodě, ale ne zrovna na úplné samotě. Amerika je ale přeci jenom o trochu větší a její lesy jsou zase o něco hlubší a divočejší. Asi všichni známe nespočet filmů, kdy se banda teenageru vydala do opuštěné chaty někde uprostřed divočiny, aby si užili víkend a něco je tam začalo postupně vraždit pěkně jednoho po druhém.Myslím, že toho neprozradím mnoho, když řeknu, že Until Dawn toto téma zpracovává velmi podobně jako filmy, s tím rozdílem že dění na obrazovce ovlivňujeme my. Until Dawn mísí prvky interaktivního filmu s adventuru a jde mu to vcelku obstojně.

Dostali jsme klasiku všech klasik. V Until Dawn se tedy vydáváme s partou osmi přátel na chatu v horách a naším hlavním úkolem bude, aby se všichni, a nebo alespoň většina z nich dožila rána. Znáte to, sportovci se snaží vyspat s roztleskávačkama, aniž by u toho hned zahynuli. No, nemají to nikdy tak lehké, jak by se mohlo zdát a nejinak tomu bude i tady. Tedy ne že by byly holky nějak přehnaně cudné, to vůbec ne. Celá hra je postavená na efektu motýlích křídel, což je takřka čtyřicet let stará myšlenka matematika a meteorologa Edwarda Lorence, působícího v oblasti teorie chaosu. Ta ve zkratce říká, že i vcelku malá akce jako je na příklad třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku způsobit něco mnohem většího, ač je pravděpodobnost samozřejmě menší. Ono to ale není tak jednoduché, na což nakonec upozornil jiný matematik a fyzik Stephen Wolfram. Já na to zase upozorním pomocí herních mechanik a samotné zábavnosti této hry. Ta je totiž postavená na nespočtu drobných rozhodnutí, která ve výsledku rozhodnou o tom, jestli daná postava zemře, a nebo přežije. To je vcelku zajímavá herní mechanika, který by měla zajistit napětí a samozřejmě také znovuhratelnost. Je tomu ale skutečně tak? Může o přežití rozhodnout prkotina co jste udělali nebo řekli na začátku hry? Podle mě ne. Rozhodnutí jsou totiž povětšinou tak banální, že člověk nemůže předpokládat jakýkoli důsledek, a to podle mě není moc zábavné. Tedy jak se to vezme.

O osudu party přátel rozhodne nespočet drobných voleb. Následky těchto rozhodnutí se ale nedají předvídat, a tak chybí onen oblíbený herní prvek příčiny a následku.

Pokud se smíříte s tím, že se nějak spočítá a Vás zajímá jak to dopadne, proč ne, ale já už pak nemám tu motivaci k dalším a dalším dohráním. Systém různých konců není novinka. Fungovalo to třeba v Zaklínači a podle mě to tam bylo i zábavnější. Člověk se nějak rozhodl a čekal že to bylo správně. Zábavné na tom bylo právě to, že nikdy nemůžeme domyslet všechny důsledky. Výsledek se většinou o něco lišil od našich předpokladů a přinesl i vedlejší neblahé následky. Pak měl člověk motivaci si hru zahrát znova a zkusit zase jiná rozhodnutí. Tady je to ale úplně naopak. Na začátku děláte naprosto banální rozhodnutí na různých úrovních příběhu. Měl jsem s onou postavou mluvit rázněji? Měl jsem jít doprava nebo doleva. Umřela protože jsem se jí podíval do mobilu? Vybral jsem si špatnou kombinaci obrázků? Hra v systému rozhodování připomíná spíše matematický vzorec, u nějž jsou proměnné ne zrovna zajímavé události. Jinými slovy mi to jako hráčovi říká, nějak se rozhodni a my z toho vypočítáme konec, netrap se tím. Asi jako když píšete písemku, neznáte odpovědi a nemáte vodítka, zaškrtáte náhodně odpovědi a čekáte jak to dopadne. No na štěstí když přetrpíte první půlku hry, ta druhá je už o poznání zajímavější, jde už do tuhého a rozhodnutí jsou přeci jenom normálnější a vychází z logiky. Pevně doufám že tato rozhodnutí mají větší vliv. Možná by bylo zábavnější, kdyby každé rozhodnutí nebylo postavené jako otázka, ale zaznamenalo by se co člověk skutečně udělal. Například jít doleva nebo doprava – je nutné to psát na obrazovku jako dotaz, co takhle zaznamenat kam půjdu.

To je ale spíše pozůstatek toho, že byla hra původně vyvíjena hlavně pro PlayStation Move. Naopak mnohem zásadnější rozhodnutí, jakože někam v noci půjdeme sami v zimě a na horách, dělá hra za nás. A tak, do jaké míry hru ovlivňujeme. Ty největší kraviny dělá hra za nás a my si lámeme hlavu jestli někomu polichotit, jestli se někomu podívat do telefonu a tak podobně. Hra Vás navíc bude stále mást, tak aby jste byli stále na pochybách co se to vlastně děje. Co je reálné a co ne? Hra má totiž hned několik rovin, které se stále komplikují a mění. Ze začátku jste totiž jediným člověkem co ví, že se něco bude dít. Logicky, postavy nevědí, že hrají v hororu. Stále čekáte až se něco stane a máte přitom na starosti bandu, těch nejotravnějších a nejméně sympatických lidí na světě. Ne fakt, první polovina hry je zkouška toho, komu budete ve hře fandit. Budete se o ně bát, když vám pijí neskutečně krev? Nakonec asi jo. Nakonec to co se bude na obrazovce dít není vůbec nic pěkného a nepřál bych to nikomu. Hra má totiž velmi silnou atmosféru a dříve nebo později Vás prostě chytne. Rozhodnutí začnou dávat nějaký smysl, hra začne nabírat obrátky a dostaví se i skutečný strach. Výjimkou nejsou ani lekačky, ale není to postavené jenom na nich. Tomu pomáhá i docela neomalený pohyb ve stylu adventur, a fixní úhly kamery podobně jako v případě starších dílů Resident Evilu. To sice má vliv na strašidelnou atmosféru, ale občas je kamera dost neomalená. Nemůžete se tedy rozhlížet svobodně. Nevidíte co na vás čeká a začnete se bát. Trochu člověka vytrhnou z atmosféry jisté logické blbosti, jako je třeba problém v podobě zamčené branky zasazené v asi tak metr vysoké zíďce, kterou by přelezlo i malé dítě. No dítě možná, ne tak naši mladí hrdinové.

Parta silně nesympatických amerických školáků by podle všeho na horách zahynula tak jako tak, ačkoli mají k dispozici luxusní chatu s velkým krbem a dalším vybavením

Po celou dobu jsem tak byl tak nějak rozpolcený. Na jednu stranu se mi hra opravdu líbila a v určitých momentech to byla fakt špička, na druhou stranu mě ze zážitku vytrhovali naprosté blbosti, nad kterými se očividně nikdo nezamyslel. Už jenom chování lidí na horách má jistá pravidla a minimálně na začátku hry jsem měl pocit, že by tam tato partička zemřela tak jako tak. Vraždit je? Na co. Sami se ztratí a umrznou. Je až s podivem, že se lidé z této party chovají jako totální idioti už rok po tragickém úmrtí dvou sester, během více méně stejného večírku, na té samé chatě s těmi samými lidmi. Zvlášť, když tam přišli zemřelé uctít. Když o tom tak přemýšlím, stačilo by první polovinu hry zkrátit na minimum a šlo by o hodně dobrou hru. Nakonec by to zlepšilo i znovu hratelnost. Protože já bych si třeba rád zahrál druhou polovinu znova, ale i rozhodnutí ze začátku hry rozhodují a tak bych musel hrát znovu i ten hrozný začátek. Hra má navíc okolo osmi hodin, mým stylem spíše deset. Na co je hra ale skvělá je hraní ve skupině. Je večer venku prší a vy sedíte s kamarády před velkou televizí. Zhasněte a střídejte se u hraní. Pak vám nebudou vadit věci, které jsem zmínil. Hra vás prostě dostane všechny a bude to prostě zábava. Grafický je hra opravdu moc pěkná a vlastně i kvůli tomu jsem se do tohoto hororu pustil, ačkoli se hororům většinou důsledně vyhýbám. Oceňuji hlavně dobře zpracované obličeje herců s dokonalou mimikou, kombinované se skvělými hereckými výkony. Postavy sice nejsou sympatické, jsou ale zahrané pěkně. Ačkoli při scéně, kdy vysílačkou dva aktéři volali o pomoc, jsem zažíval muka. Perfektní je také oblečení a vše zlé a děsivé, co ve hře můžete potkat. Díky tomu se do hry můžeme mnohem lépe vžít a budeme se také mnohem více bát.

Celá hra se odehrává jenom v noci a podle toho také vypadá. Hra je temná a děsivá, díky povedené grafice má velmi silnou atmosféru. V okolí chaty se dočkáme také různých zajímavých prostředí. Samozřejmě je tu les, který je zpracován obstojně, zajímavé je také sklepení chaty, nebo starý opuštěný důl. Grafika je na štěstí tak pěkná, že vám pomůže přetrpět úvodní část hry a protáhne vás až k zajímavějším částem. Co mě ale naprosto ničí byla ústřední píseň při načítání další kapitoly. U té jsem přímo trpěl, ale podle všeho vadí jenom mě. Zbytek zvuků byl ale v pořádku. U hororu jsou zvuky velice důležité a tady fungují na jedničku. Je tu vše potřebné. Tajemná opuštěná chata plná teenagerů a zabiják co se je snaží dostat. Je toho ve hře ale mnohem víc, ale to u bych vám ji zkazil. V Until Dawn si nemůžete být ničím jistí a to je dobře. Jen jestli to tvůrci tak trochu nepřekombinovali. Hra je jako dělaná na znovudohrání. Na to by mě ale musela o něco více bavit, ale třeba za nějaký ten čas… Po dohrání mi přijde, že by se hra nejlépe hrála s kamarády u velké televize, všude zhasnuto. Pak by hra získala nový rozměr a možná i jeden bodík navíc. Na hře jde hodně vidět, že byla původně vyvíjena pro PlayStation Move, což je občas takové dost zvláštní. Některé zbytečné volby jsou zvýrazněné a k normálu se dostáváme až v druhé polovině, kdy pomalu přestanete nadávat na idiocii postav. No oni na to už totiž nemají tolik času. Hra dostane konečně spád a napětí. Hra je s každou kapitolou lepší a lepší, až se dostaneme k hodně povedenému konci. Tedy v závislosti na Vašich rozhodnutích. Jen někdo zapomněl zkrátit ten začátek. Until Dawn je pro mě velmi zajímavý zážitek. Za plnou cenu hra podle mě nestojí, ale pokud najdete slevu, jděte do toho.

Jak se tato hra líbila Vám? Podělte se o svůj názor, nebo vzpomínky s ostatními v diskuzi pod článkem. Nesouhlasíte s uděleným hodnocením? Nic se neděje, právě proto tu máme i hodnocení čtenářů!