Recenze: Never Alone (2014)

Never Alone vypadá už na první pohled velmi zajímavě. Vcelku pěkná skákačka, co nám chce vyprávět jednu z pohádek aljašského kmene, ke konzolím jistě přitáhne i hráče, co by si jinak hru tohoto typu ani nezapnuli. No řekněte sami, nechtěli by jste za pomocí her poznávat cizí kultury a jejich dědictví. Je ale Never Alone také dobrou hrou, nebo jen naučnou hříčkou, která upadne v zapomnění? Ve hře Never Alone se dostáváme do role malé inuitské holčičky jménem Nuna, která se snaží zachránit svůj kmen před nekončící sněhovou bouří. Vydává se tedy na dobrodružnou cestu za objevením tajemství a zdroje této bouře. Na její cestě jí ale zcela podle všech očekávání mají potkat mnohá nebezpečí. Na štěstí na to ale nikdy nebude úplně sama. Velmi brzo jí potká malá kouzelná polární liška, která jí bude doprovázet po zbytek její cesty. Bude jí pomáhat překonávat všelijaké logické a přírodní překážky. Po cestě potkají i nějaké ty nepřátelé a jelikož je Nuna jenom malá holčička, nebude s nepřáteli přímo bojovat. Má sice k dispozici svou bolu, ale ta proti nim není nijak účinná a poslouží pouze k řešení logických problémů a vyvolávání dobrých duchů. O boj v této hře tedy opravdu nepůjde. Nuna musí své nepřátelé porazit rozumem, logikou a někdy i útěkem za pomocí malé lištičky, která je rychlá, obratná a kolikrát dokáže odpoutat pozornost nepřítele, případně přivolat pomoc dobrých duchů. Je trochu škoda, že většinu hry jenom utíkáme, ale rámci příběhu této pohádky je to bohužel nutné.

Jde tedy spíše o vyprávěcí hru než o plnohodnotnou plošinovku. Dobří duchové nám budou pomáhat skoro na každém kroku. Budou mít rozmanité tvary a také velikosti podle kterých bezpečně poznáme jakou má ten který duch funkci. Ano opravdu funkci. Duchové totiž nejsou ani tak skuteční duchové, jako spíš posuvné plošinky po kterých budeme lézt a šplhat. Duchové tak budou přímou součástí hratelnosti. Polární liška je totiž kouzelná a dokáže dobré duchy přivolávat a do jisté míry také ovládat, respektive polohovat. Pozor ale! Liška musí být vždy v nejbližším okolí, jinak se duch vytratí a holčička spadne na zem a zabije se. Pokud jeden z dvojice zemře, druhá postavička vydá velmi zoufalý zvuk, který mi už po chvilce lezl na nervy. Celý postup hrou je přitom založený na poměrně přesné kooperaci obou postaviček. Což zní velmi zajímavě ale je v tom také hlavní kámen úrazu. Hra je dělaná pro kooperaci, ale dá se hrát i samostatně, v tu chvíli ale tvrdě narazíte na špatně zpracovanou umělou inteligenci a nepovedené herní mechaniky. Ze začátku se postavičky chovají skvěle a dokonale se doplňují, postupem hrou se ale dostáváme do situací, kdy postavičky nevědí co mají dělat. Chvilku se chovají tak a chvilku zase jinak, takže si nemůžete na ovládání zvyknout, a to prostě nefunguje. Jsou totiž části, kdy potřebujete, aby druhá postavička kooperovala alespoň s minimální inteligencí, nebo aby alespoň nedělala úplné nepochopitelné blbosti.

Na první pohled jde o opravdu zajímavou a velmi nezvyklou hru, kterou si prostě chcete zahrát, už jen z čiré zvědavosti. Nakonec moc her z tohoto prostředí nevzniklo.

Popisovaná mechanika s duchy je bohužel také jedna z mála věcí, která se ve hře odehrává. Ze začátku je to fajn, v druhé polovině hry je plošinek už tolik, že mě to spíš otravovalo a hodně nudilo. Hra je navíc často srovnávána se skvělým Limbem. Pardon ale na něj ani zdaleka nemá. Limbo je vyladěná logická lahůdka, která perfektně zabaví. Never Alone je mnohem jednodušší a co je horší, také mnohem nudnější hra. Co je ale horší, Never Alone hůře funguje i jako hra. To, že se odehrává na Aljašce je sice velmi zajímavé a kulturně nás to nesmírně obohatí, samotné hře to ale nic moc nepřidá. Na hře je vidět, že se tvůrci tolik nezabývali tím nakolik bude Never Alone zábavnou plošinovkou, nakolik budou herní mechaniky fungovat a bavit, jako na to aby převyprávěli onu již zmiňovanou původní pohádku, která je poměrně smutná a oproti pohádkám které známe, nemá ani zas tak napínavý děj. Je ale otázka jestli za tento dojem může samotná pohádka, a nebo jenom její aktuální herní zpracování. Pohádku přitom vypráví starší člen kmene v originále, tedy v původním jazyce kmene, a to je minimálně velmi zajímavé. Připravte se ale na anglické titulky. U hry od malého nezávislého studia vcelku chápu, že jsme se nedočkali i českého překladu. Možná by to s ním ale bylo pro řadu hráčů o něco zajímavější než je takto. Součástí hry je také 24 velmi zajímavých filmečků, které přibližují jak samotný vývoj hry, tak i způsob tamního života, pomocí různých příběhů a vyprávění.

Filmečky jsou nakonec možná i zajímavější než celá hra a pro mě osobně by bylo mnohem milejší podívat se na pořádný a hlavně ucelený dokument. Ale zeptejme se sami sebe. Opravdu bychom se na ten dokument podívali? Přeci jenom dokumenty musíte sami vyhledat, nebo počkat až je budou dávat v televizi, kdežto hry hrajeme v jednom kuse. Hra je poměrně snadný způsob jak se dostat do povědomí širšího a především pak mladšího publika, které by se na samostatný dokumentární film asi ani nekoukalo. A o to jde. Jenom ta herní stránka by chtěla doladit. Pokud ale máte druhý DualShock a hlavně kamaráda, který by si Never Alone rád zahrál, neváhejte. Většina negativ, které jsem v této recenzi zmínil najednou zmizí a z Never Alone se stane poměrně zajímavá hra pro dva hráče. Když Vás totiž nebude donekonečna deptat chybějící umělá inteligence vašeho parťáka, jistě si hru užijete mnohem více, než když jí hrajete samotní. Mnohokrát jsem umřel jenom vinou druhé postavičky, aniž bych měl potřebu svou neschopnost svalovat na hru, až jsem měl nakonec pocit, že přeživší postavička ani tak netruchlí, jako se mi do xichtu vysmívá, ale to už je jenom nervů na pochodu, které zvláště ke konci hry pracují na plné obrátky. Škoda jen, že ve hře chybí online multiplayer a jste tedy odkázáni jen na spoluhráče ve stejné místnosti. Ale to je zase taková konzolová klasika sejít se u jedné televize. Škoda jen, že se ze skvělé možnosti stala poměrně otravná povinnost.

Součástí této hry je i opravdu skvělý dokument o životu lidí v tomto kraji, který je bohužel nebo spíše naštěstí mnohem lépe zpracovaný než hra samotná.

Never Alone se celé odehrává pouze na Aljašce, což tvůrce do jisté míry omezuje. Prostředí se v průběhu hry sice do jisté míry mění a upravuje, ale ani zdaleka tak rozmanitě, jak to dovedou zcela vymyšlené fantazy plošinovky. Přeci jenom je v této hře místo odehrávání příběhu jasně dané. Každá i drobná úprava prostředí se v tomto případě cení a je nutné dodat, že se v tomto ohledu tvůrci hry snaží. Samozřejmě se odehráváme v mezích odstínů bílé a modré, jelikož se pohybujeme většinou po ledu a později také v ledové vodě. V pozdějších částech hry se dokonce dočkáme i odstínů zelené. Nezní to kdo ví jak vábně, ale na štěstí hra není kdo ví jak dlouhá a nebude Vás umořovat dalšími a dalšími levely. U většiny hráčů by se měla herní doba pohybovat okolo pěkných tří hodin, což je na hru podobného typu tak akorát. Z herního hlediska jsem ale i tak poměrně hodně zklamaný. Herní mechaniky moc dobře nefungují a co je horší hra nemá ani dobrý drive, chybí tomu spád a jakákoli návykovost. Bude hodně záležet jestli Vás tento styl vyprávění zaujme, protože tady je hlavní příběh. Po grafické stránce bohužel nejde o nic kdo ví jak úžasného nebo převratného. Hra vypadá vcelku pěkně, je tu hezky zpracovaný efekt bouře, kdy se musíte s postavičkou přitisknout k zemi aby jste neodletěli, nebo naopak vítr pěkně využít k velikému skoku dopředu. Pěkně je nakreslený také led, kterého je ve hře pochopitelně nejvíce a jistě se bude líbit i vcelku povedený efekt vody, ve které bude v pokročilejší části hry Nuna také plavat.

Pěkně je udělaná liška, ale samotná Nuna mohla být zpracována mnohem lépe. Celou dobu Nuna působí hodně smutně, což je sice vzhledem k situaci pochopitelné, ale pro hru poněkud nudné a otravné. Přeci jenom by hře pomohlo, kdyby byla hlavní postavička osobitější, nebo alespoň trochu roztomilejší. Nejde ale o hru od Nintenda. Dejme tomu, že na tak malé studio jde i tak o úspěch. Alespoň ta lištička vypadá roztomile. Grafika by snesla trochu více stylizace. Celkově nevypadá špatně ale něco tomu prostě chybí. Nejvíce se mi líbilo tmavě modré prostředí, plavání pod vodou a velmi pěkně nakreslené příběhové části. Never Alone mě svým neotřelým námětem a hlavně zasazením opravdu zaujalo, jednoduše se podívat do světa, který člověk moc nezná, poznat cizí příjemnou cestou kulturu jednoho Aljašského kmene, poznat cizí báje a mýty, nebo jako v tomto případě pohádky, je vždy velmi zajímavé a vždy stojí za to, tomu nějaký ten čas věnovat. To ale nestačí. Vzniká mnoho nezávislých her, co jsou velmi kvalitně zpracované a jejich herní mechaniky prostě a jednoduše fungují. Musím si přiznat, že mě hra jako taková moc nebavila, co je horší ani nefungovala, tak jak by měla. Srovnání s velmi povedeným Limbem by přitom opravdu neustála. Pokud hru ale chcete hrát na jedné televizi s kamarádem co sedí vedle vás, neváhejte ani na chvilku. On je velký rozdíl jestli hru procházíte s kámošem či přítelkyní, nebo většinu herní doby nadáváte na to, proč se druhá postavička nehýbe tak by měla a dělá blbosti. Když vás hra prudí neustálým a neohrabaným přepínáním ovládání mezi dvěma neposlušnými postavičkami.

A jak na hru vzpomínáte Vy? Jak se Vám líbila? Podělte se o svůj názor, nebo vzpomínky s ostatními v diskuzi pod článkem. Nesouhlasíte s uděleným hodnocením? Nic se neděje, právě proto tu máme i hodnocení čtenářů!